SS Fahrer Paul Peller - řidič u 10. a 18. SS divize
Autor článku: Thomas Posselt
Korektura textu: Pavel Kmoch
4. 1. 2016
Paul Peller se narodil 14.února 1926 ve městě Fraustadt ve Slezsku. Do Waffen SS vstoupil jako dobrovolník 18.ledna 1944. Byl zařazen do SS Panzergrenadier-Ausbildungs-und Ersatzabteilung 10 u 10.SS-Panzerdivision "Frundsberg", jenž byl dislokován v Brně. Později, po svém zranění, sloužil jako Kradmelder - motospojka na divizním štábu 18. SS-Freiwiligen-Panzergrenadier Division "Horst Wessel". Nikdy nedosáhl vyšší hodnosti než SS-Schütze/Fahrer (vojín/řidič).
Kdy a jak jste vstoupil do Waffen SS? Jaký byl váš motiv ke vstupu?
Již v 16 letech jsem se dobrovolně přihlásil k parašutistům SS. Jeden můj bratranec již sloužil jako SS Fallschirmjäger, a pořád mi vyprávěl, jak je to úžasné být u této jednotky. Starší bratr sloužil v další jednotce, Leibstandarte SS Adolf Hitler. Rázné vystupování vojáků, stejně jako náborová propaganda, mi velmi imponovaly. Bohužel jsem nosil brýle. Z tohoto důvodu jsem byl přidělen k Sturmartilerii, kam se mi ale vůbec nechtělo.
K jaké jednotce jste byl přiřazen?
Povolávací rozkaz jsem obdržel 15.ledna 1944, měsíc před mými osmnáctinami. 18. ledna jsem se dostavil k výcvikovému a záložnímu oddílu pancéřových granátníku č. 10.
Kde se nalézala vaše výcviková jednotka?
"Výcvikáč" byl umístěn v moravském městě Brno v kasárnách na Kraví Hoře. Ve stejném táboře prodělal o něco později výcvik i Günter Grass. (pozn.autora: interview s tímto veteránem se připravuje).
Jaké vzpomínky vám zůstaly na život rekruta?
Výcvik byl tvrdý, ale byl zárukou pozdějšího přežití v boji. Po celou dobu jsem neviděl žádného koně, byly jsme moderní mechanizovaná elitní jednotka. Nejdříve jsme ale prošli pěším výcvikem. Při nedělních vycházkách jsme chodili vždy po pěti mužích, ozbrojeni pistolemi, protože ne všichni Češi k nám byli přátelští. 16. února 1944 bylo vybráno 36 vojáků, jenž dovršili věk osmnácti let, k absolvování řidičského výcviku. Zbytek praporu odjel na frontu. Já měl to štěstí, že jsem byl vybrán do autoškoly, kde jsem prodělal výcvik v řízení na klasického motocyklu, nákladního automobilu a polopásového obrněného transportéru (pozn.autora: Sdkfz.251). Dále jsem prodělal další pěchotní výcvik společně s nově naverbovanými kamarády, který dříve sloužili u hudby, dopravní nebo týlové služby.
Na jakých místech jste bojoval?
Po úspěšném absolvování autoškoly jsem byl převelen do Vídně, kde jsem nastoupil na zaškolení pro obsluhu samohybného útočného děla. Poté jsem byl na konci ledna 1945 přiřazen do 18. SS Freiwiligen-Panzer-Grenadierdivision "Horst Wessel". Bojoval jsem v jednotce SS-Panzerjäger Abteilung 18, kde jsem byl v posádce Jagpanzer 38 (t) "Hetzer". V únoru 1945 jsme bojovali na slezsko-české hranici poblíž města Schwarzwasser, kdy jsme v protiútoku zničili velký počet ruských obrněnců. Byl jsem však bohužel lehce zraněn a stažen z první linie. Poté jsem dělal řidiče dvěma štábním důstojníkům, později řidiče, písaře a pucfleka diviznímu veterináři. V posledních dnech války jsem sloužil jako motospojka u divizního štábu.
Jaká byla nálada mezi spolubojovníky, který byli na frontě?
Vždy jsme pociťovali povinnost bojovat a vždy jsme byli připraveni svým kamarádům pomoci. Sounáležitost a kamarádství podnítily v těchto těžkých dnech pevné svazky přátelství, která vydrží do konce života. Něco takového si v dnešní době nemůžete vůbec představit.
Zažil jste nějaké dramatické či smutné zážitky?
Popravy mých bývalých spolubojovníků mi dodnes nejdou do hlavy. Jednoho dne musel náš prapor v otevřeném čtverci provést popravu našich bývalých kamarádů a spolubojovníků zastřelením. Důvody byly krádeže ostré munice, vlastní sebezmrzačení při cvičných střelbách či vyhýbání se lékařským prohlídkám během rekonvalescence. Jednou jsme museli zastřeli jednoho SS Manna kvůli zběhnutí! Myslím, že tresty smrti za podobné prohřešky být nemusely. Mohli být přeřazeni do trestních jednotek, k odminování či odklízení následků bombardování. Drtivá většina z nich byli jen mladí a vystrašení kluci. Je mi to dodnes líto.
Jaké vyznamenání jste obdržel?
Kvůli časově náročném motoristickém výcviku jsem neměl moc šancí bojovat na frontě, vyjma mé krátké služby v Hetzeru. Za zranění jsem obdržel černý odznak za zranění, a dále již nic.
Jak byste charakterizoval nepřítele?
Prvně jsem do osobního kontaktu s nepřítelem přišel až při mém zajetí. První, na co se mě Rus zeptal, bylo: "Urri, pistolět?" (pozn.autora: "Hodinky, Pistole?").
Jaký byl váš vztah s civilním obyvatelstvem na obsazeném území?
Pamatuji si na jednu typickou příhodu. Když jsme se přesouvali s kolonou Hetzerů na frontu přes Moravskou Ostravu, házeli na nás civilisté květiny. Avšak i s květináči! Během mého výcviku na Kdf 82 Kübelwagen a Kdf 166 Schwimmwagen jsem se v továrně Volkswagen setkal se zahraničními dělníky. Nikdy jsem však od nich neslyšel špatného slova. A s ženskými z Moravy jsme hodně laškovali :-)
Jaká byla strava, oblečení a výstroj?
V mém případě si nemůžu vůbec stěžovat. Všechno bylo dostačující.
Jak byly vaše poslední dny před koncem války?
Byli jsme tehdy v Dolním Slezsku. Jako motospojka jsem byl často na cestách sám. Mnohokrát jsem spal v silničních příkopech s motorkou mezi nohama. Uprchlické proudy jasně ukazovaly cestu na západ, kam jsme potají pošilhávali kvůli zajetí.
Jak, kde a s kým jste se dostal do zajetí? Jak s vámi bylo zacházeno?
9.května 1945 jsem zůstal v obklíčeném kotli u Litoměřic nad Labem, kde jsem se později dostal do ruského zajetí. Mé velké štěstí bylo, že moje tetování krevní skupiny bylo vytetováno hodně vzadu na paži, a nebylo při kontrole zjištěno. S přibližně 1000 zajatci jsem se vydal směr východ. Po nějaké době byl náš průvod zajatců zastaven a hlídán osmi strážnými. Společně s dalšími dvěma zajatci jsme úvozem nepozorovaně utekli. Byli jsme však později prozrazeni, a já poprvé poznal na vlastní kůži bití klackem. Během pracovního nasazení v zajetí jsme byli často biti a ponižováni. Na útěku jsem střídavě procházel ruským zajetím a polským vězením. V ruském zajetí jsem byl pětkrát a v polském třikrát! Pokaždé jsem jim utekl. Na konci září jsem se konečně šťastně dostal do anglické okupační zóny u města Appenrode. 13. října jsem se zaevidoval na Úřadu evidence obyvatel ve městě Fallersleben. Velmi brzo jsem začal pracovat v továrně na cukr, a týden před Vánocemi jsem našel práci v továrně Volkswagen. Byl to takový vánoční dárek. Přesto jsem ještě musel šest týdnů pracovat v obou továrnách najednou. Přes den ve VW, a přes noc v továrně na cukr. Na práci ale ještě nikdy nikdo neumřel :- )
Udržoval jste po válce nějaké kontakty s vašimi spolubojovníky nebo protivníky?
Jako motospojka, která byla věčně sama na cestách, jsem neměl moc času kamarádit se. Významné přátelství nepřinesla ani moje krátká služba na Hetzeru. Avšak v továrně VW pracovalo plno bývalých příslušníků Waffen SS, s kterými jsme často vzpomínali na staré časy. Do kontaktu s bývalým protivníkem jsem nikdy nepřišel.
Paul Peller v červnu 1944 během Kfz-Wart-Ausbildung ve Volkswagenwerk ve Wolfsburgu
Paul Peller v roce 1998
