SI VIS PACEM PARA BELLUM!

Autor: Thomas Posselt

Korektura textu: Pavel Kmoch

Jelikož se někteří naši členové klubu účastní vojensko-historických ukázek jako osádka repliky tanku Panther, rozhodl jsem se vám prezentovat krátké info o tomto legendárním stroji. Tuto repliku tanku postavili na podvozku T55 naši kolegové z polského klubu vojenské historie Róta Slaskomoravska, a mohli jste ji vidět třeba na akci Sahara nebo Ardeny 1944. Jízda v tanku je určitě nezapomenutelný zážitek, nicméně opravdová služba už tak romantická není. O službě ve funkci řidiče vypráví i veterán 5. tankového oddílu SS divize Wiking – Willy Göpner. Informací je samozřejmě mnohem víc, především technického rázu, zde však uvedu jen ty podstatné.

Můžete nám něco říci o své službě a zařazení?

V letech 1944/45 jsem sloužil jako řidič tanku Panther u 5.SS divize Wiking, a dosáhl jsem hodnosti SS-Unterscharführer. Několikatýdenní výcvik na tankové škole, jsme absolvoval na jaře 1944. Důvodem pro toto zařazení byla má profese mechanika, kterou jsem začal studovat před válkou. Od dětství mě fascinovaly stroje, a můj zájem o ně, společně se zkušenostmi, několikrát zachránily při mechanické poruše na frontě náš tank před zničením. (Willy nejdříve sloužil na modernizované verzi A, a později na verzi G. Pozn.autora.)

Jaká byla služba v tanku?

Tankisté byli elita v elitě. Služba však byla velmi namáhavá. Hodně času bylo potřeba věnovat údržbě, aby tank byl spolehlivý při nasazení v boji. Řídit a ovládat jej bylo bezproblémové, nicméně i tak jsem byl v mnohém odpovědný za správný výběr směru jízdy, především v těžkém terénu. Řidič také spolupracoval s velitelem tanku při výběru místa pro zaujetí věžové pozice, nebo při využívání terénních vln pro krytí vozidla.

Čím bylo horší počasí nebo těžší terén, tím bylya obtížnější i údržba a služba. Pamatuji se, jak jsme při vyčkávání na nepřítele v tanku mrzli celé hodiny. Motor byl vypnutý kvůli úspoře benzínu, a žádné jiné topení tam nebylo.  I tak to byl výborný a spolehlivý stroj, který v rukách zkušené osádky ruské tanky převyšoval. U pozdějšího modelu už byla kvalita pancíře nižší, a celkově byla verze G poruchovější.

Těm, co obdivují službu v tanku chci vzkázat, že to opravdu nebyl žádný med. Věčný šmír, chlad oceli a starosti, zda stroj bude funkční...to všechno, včetně uzavřeného prostoru v boji, bylo jen pro otrlé.

Můžete nám popsat nějaké z vašich bojových zážitků?

Víte...válka, ač se dnes glorifikuje, není vůbec nic hezkého. Zvláště těžké boje na východní frontě a oboustranná nelítostná brutalita ve mně zanechaly několik ošklivých vzpomínek, na které nejde dodnes zapomenout.

Do války jsem utekl natruc rodičům, kteří mi moji službu dlouho nemohli odpustit. Ale byl jsem tehdy mladý kluk, a věřil jsem líbivé propagandě a krásné uniformě. Pamatuji si na mou první bojovou akci u Kovelu v březnu 1944. Tehdy jsme se probíjeli k obleženým kamarádům v dost těžkém terénu. Při jednom útoku jsme zahájili tankový souboj s ruskými obrněnci, a náš velitel tanku sledoval celkovou situaci napůl vysunutý z velitelské věžičky. Náhle jsme ucítili náraz granátu do věže. Granát veliteli utrhl hlavu, a jeho tělo se sesunulo dovnitř tanku. Mířič, který seděl za mnou, mě pozvracel, a nabíječ utrpěl nervový šok. Byli jsme kromě smrtelně zraněného velitele všichni nováčci, a válka nám takto ukázala svou brutální tvář.

Dalším co nezapomenu, bylo otáčení se s tankem na ruských postaveních, ve kterých se krčili ve strachu ruští pěšáci. My chtěli ale přežít, a jak nám řekl velitel, beztak tento způsob zabíjení vymysleli první Ivani.  Z bojů v Polsku v létě 1944 si vzpomínám, jak jeden statečný sovětský pěšák zlikvidoval sousední Panther. Náš Funker – radista – po něm vypálil dávku z kulometu, a zasáhl ho do nohou. Ivan se plazil pryč, a náš velitel mi rozkázal, abych ho pomalu přejel. Jako řidič jsem ze své pozice všechno dobře viděl, a když jsem byl kousek od zraněného vojáka, ten se otočil a já spatřil, že je to mladé děvče. Krve by se ve mě nikdo nedořezal, a cítil jsem se zhnuseně. Pak jsem ale přidal plyn, aby měla trápení co nejdříve za sebou. Bylo to strašné...

Celou dobu jsem bojoval na východní frontě, a až do zimy a jara 1945 jsem vůči ruským vojákům necítil žádnou zášť. To se ale změnilo, když jsem na vlastní oči viděl masakry německých civilních uprchlíků, spáchané Rudou armádou. Jenže kdo seje vítr, sklízí bouři... Naše jednotka vycházela s civilisty jak v Rusku, tak i Polsku. Nikdy jsme se na nich nedopustili násilí. V boji jsme však nepřátele nelitovali, a snažili jsme se jich zlikvidovat co nejvíc.

Na co rád vzpomínáte ze své válečné služby?

Samozřejmě jsou i hezké vzpomínky. Několikrát jsme se účastnili vysvobození našich kamarádů z obklíčení. Nikdy nezapomenu na pláč staršího zdravotníka - vojáka pravidelné armády, když jsme prolomili ruské obklíčení a osvobodili polní obvaziště plné raněných vojáků. Přišoural se k přednímu pancíři našeho tanku,  a svýma rukama od krve, jakoby se ho snažil celý obejmout. Vylezl jsem a vzal ho do náruče. Ve vzlykotu se mi svěřil, že už si strkali hlavně pistolí do úst, protože si mysleli, že jedou ruské tanky. Řekl mi, že nikdy nezapomene na to, že jsme je zachránili a pevně mi tiskl ruce. Bylo to velice dojemné, a nikdy jsme neváhali jet pomoci našim spolubojovníkům, kteří byli v kritické situaci.

Jednou na jaře 1945 jsme v těžkých obraných bojích v Pomořansku stáli s naším tankem v zamaskované pozici a vyčkávali jsme, až se objeví nepřítel. Náhle velitel zařval: “Letecký poplach!“. V následujících chvílích jsme viděli souboj několika našich stíhaček proti dvoj až trojnásobné přesile. Jeden německý pilot musel vyskočit ze zasaženého letadla, a snesl se na padáku do země nikoho.  Pomalu se plazil, těžce zraněný, k našim liniím, ale nepřítel na něj začal soustřeďovat palbu z pěchotních zbraní. Bylo jasné, že dlouho žít nebude. Velitel ale náhle rozkázal zavřít poklopy a na plný plyn vyrazit k němu. Jako podpora se k nám přidaly ještě dva transportéry s granátníky.  Došlo k těžkému boji, kdy byl bohužel zasažen jeden z transportérů, a někteří naši vojáci byli ranění a mrtví. Rusové najednou začali střílet z protitankových kanónů, a tank dostal pár zásahů. Terén byl obzvláště zrádný, a já jsem kvůli orientaci řídil s hlavou venku i přes nepřátelskou střelbu. Kulky pleskali  všude kolem. Pilota se nám však zachránit podařilo, a šťastně jsme se dostali do našich pozic. Když jsme vyčkávali na příjezd zdravotníků, objevil se náš velitel Kampfgruppe – bojové skupiny, a začal nám vytýkat, že jsme opustili naše postavení. Náš Kommandant mu vše vysvětlil, a vyzdvihl mé hrdinské řízení tanku, načež mě navrhl na vyznamenání Železným křížem. Ale v té době už ani vyznamenání k nebylo dispozici okamžitě. Když přijela sanita, zraněný stíhač na mě ještě pokynul. Do ruky mi vtiskl svůj Železný kříž, který si odepnul z bundy, a řekl, že mi právem patří. Ještě mi několikrát srdečně děkoval, než ho odvezli pryč. Později po válce jsem se dozvěděl, že válku přežil a dokonce jsme se několikrát setkali, než ve stáří zemřel. Stali se z nás opravdoví přátelé.

Víte...asi nejhezčí bylo kamarádství a snaha pomoci i za cenu sebeobětování. Když jsme na sklonku války přišli o tank, já byl těžce zraněný na hlavě a utíkal jsem do spojeneckého zajetí, mnozí kamarádi i civilisté mi pomohli. Ta sounáležitost i v tak strašně těžké chvíli je to, na co nikdy nezapomenu. 

Jaký byl pro Vás konec války, a následná poválečná doba?

Při těžkých obranných bojích v Severním Německu jsme byli zasaženi, a náš tank byl vyřazen. Velitel utrpěl těžké zranění, a bohužel později na jeho následky zemřel. Jak jsem již říkal, byl jsem i já těžce zraněn na hlavě. Společně s kamarády jsme ustupovali v kolem panujícím chaosu do anglického zajetí. Zatímco se nám zbytek osádky ztratil, já jsem se společně s radistou belhal na západ. Musím říci, že nebýt mého kamaráda, určitě bych nepřežil. Chvílemi jsem přestával vidět, a byl jsem odkázán pouze na něj. Před svým přijetím do SS jsem byl špičkový sportovec, a mými oblíbenými sporty byla atletika a desetiboj. I v době války jsem se snažil co nejvíce utužovat svou skvělou kondici. A ta mi nepochybně zachránila život při útěku před bolševiky.

Když jsme se dotrmáceli do přístavu, dánský kapitán evakuační lodě nařídil, že na palubě budou jen civilisté, a jestli chceme s nimi odplout, máme si sehnat civilní šaty. To bylo neproveditelné, ale jedné mladé zdravotnici se mě zželelo, a potají mi dala nějaké tablety proti horečce, která mnou cloumala. Také mi ošetřila zranění, a obvázala mi ho čistým obvazem. Její pohlazení po tváři bylo andělské. Opět jsme se vydali na cestu. Můj stav se zlepšil, a naše tempo se zrychlilo. Naše cesta směřovala přes malé město, kde bydleli příbuzní mého kamaráda  radisty. Městem se však už prohnala předsunutá jednotka Rudé armády.

Přesto jsme se úspěšně dostali k poničenému domu jeho příbuzných. Hned na hlavním schodišti jsme našli jeho strýce a tetu, oba zastřelené. S obezřetností jsme prohledávali další místnosti s touhou najít něco k jídlu. V horním patře se nám naskytl hrůzný obraz. Jeho mladá sestřenice byla přivázaná k posteli, a evidentně byla znásilněna. Kamarád se celý chvěl a byl vztekem bez sebe. Musel jsem mu nafackovat, aby přišel k sobě. Udělalo se mi zle, a já se sesunul po zdi na zem. Rána mi přitom opět začala krvácet, a teprve můj zubožený stav ho přivedl k sobě. Přes všechnu vnitřní bolest jsme se rozhodli opět pokračovat v našem ústupu.

Po dni a noci jsme se přidali k velké směsici vojáků a civilistů, kteří ustupovali na západ. Dostali jsme se k řece, na jejímž protějším břehu popíjeli čaj angličtí vojáci. Vydechli jsme úlevou. Přesunuli jsme se k napůl zbořenému mostu, kde byl kontrolní zátaras. Zde nás s kamarádem oddělili. Mě poslali do lazaretu, a jeho do zajateckého tábora, který byl hned vedle. Ještě jednou jsme se setkali u drátěného plotu, jenž nás odděloval. Následující ráno procházeli Angličani mezi zajatci a vybírali všechny zajaté příslušníky SS. Se zlou předtuchou jsem sledoval, jak odvlekli mého kamaráda pryč. Mě osobně zachránilo to, že jsem na sobě měl dvoudílnou koženou uniformu bývalých ponorkářů. O sako a čepici, na kterých byly insignie SS, jsem přišel již dříve při ošetřování mého zranění hlavy. To mi zachránilo život, neboť Angličané vydali všechny vojáky SS  Rusům. Bolševici je, za přihlížení vojáků Jeho Veličenstva, všechny okamžitě postříleli, a jejich těla pohltila řeka. Tak zemřel i můj kamarád, jenž se mnou sloužil celou dobu a zachránil mi život.

Po pár dnech jsem byl jako zraněný propuštěn, a vydal jsem zpět domů. Doma mě však všichni odsoudili a otočili se ke mně zády. Vrátil jsem se tedy zpět do Německa. Poválečná doba byla ve znamení hladu a odmítání při ucházení o práci kvůli příslušnosti k SS.  Teprve  po několika měsících jsem byl zaměstnán jako zednický přidavač, s opravdu nízkým platem. Zejména perzekuce ze strany úředních míst byla ponižující. Někteří Němci naprosto zapomněli, že jsme pro ně bojovali a nastavovali své životy.

Co by jste chtěl vzkázat dnešním generacím?

Víte...válka je opravdu zlo, a je to nejprimitivnější forma řešení problémů. To, za co jsme bojovali, bylo zničeno a navždy ztraceno. Dnes už my, poražení veteráni, zajímáme jen hrstku lidí. Pomalu umíráme, a hrůzné vzpomínky blednou v dlouhodobém míru. Nikdy jsem se nedopustil válečných zločinů na civilistech, a co vím, tak ani moji kamarádi. Jediné, za co se stydím a nemůžu si odpustit je, že jsme bojovali pro stát, vedený lidmi, kteří zločinecky perzekuovali Židy. Já osobně jsem dobře znal jednoho Žida v předválečné době, a velice jsem si ho vážil, neboť mě při mém studiu mnohému naučil. To co se nacisté dopustili na nevinných Židech je neodpustitelné, a naprosto se to neslučuje s vojenskými ctnostmi, které v sobě nosíme. Dnes je v Evropě aktuální hrozba arabských náboženských fanatiků. Dávám to za vinu našim vládám, že tohle dopustily. Znovu opakuji, že válka je strašná. Lidstvo je ovšem nepoučitelné, a opakuje své chyby. A jen doufám, že vy nebudete muset projít stejnou brutální realitou, jako já.

Pozn. autora:

Celé vyprávění na veteránském srazu nositelů Rytířského kříže trvalo několik hodin. S Willim jsme strávili nejvíce času, neboť byl ze všech veteránů nejsdílnější. Několikrát mu při vyprávění zaslzely oči, a jeho bolestné vnitřní pohnutí bylo očividné. Během rozhovoru jsem se zajímal i mnoho technických věcí, týkajících se tanku Panther, ale ty zde neuvádím. Vyprávění je přepsáno do volného překladu, a některé odborné pojmy jsem doplnil.  

                                                             O tanku Panther….

Původ středního tanku Panher je nutno hledat v Hitlerově rozhodnutí vést válku proti Sovětskému Svazu. Německá Wehrmacht nastoupila do této války s velkým deficitem vědomostí o nepříteli. Jednou z postrádaných vědomostí byly i plány na reorganizaci sovětské armády a zbrojního průmyslu. Při lítých bojích v Rusku v roce 1941 německá Panzerwaffe zaznamenala přítomnost nového, dosud neznámého tanku T-34. Tento tank byl opravdu revoluční novinkou. Šikmé pancéřování, široké pásy, tankový kanón ráže 75 mm. Němečtí velitelé včetně inspektora tankových vojsk – Heinze Guderiana –rychle rozpoznali jeho velký potenciál. Okamžitě započal vývoj německého středního tanku, jenž by byl pro T-34 adekvátním protivníkem.

Tankový souboj 4. října 1941 u Mšensku, během operace Tajfun – útoku na Moskvu – byl pro útočící německé tanky Panzer III a IV tvrdou lekcí, kdy se jasně potvrdila převaha tanku T-34. Vývoj Pantheru se proto musel okamžitě urychlit.

První prototyp nesl označení Daimler Benz  VK 3002. Dne 15. 5. 1942 požadovala  armádní komise od firmy MAN zvýšení hmotnosti na 45 tun a vyzbrojení kanónem L70 ráže 75 mm. V září byla schválena zakázka na výrobu 1000 kusů tanků. Již v lednu 1943 opustily firmu MAN první kusy. Ve firmách Daimler Benz, MNH a Henschel byly sestaveny paralelní výrobní linky. Kromě prototypů vyrobily německé výrobní závody i několik kusů tanků, na kterých se postupem času vylepšovaly nedostatky. Později, ke konci války však docházelo k různým úsporám.

První sériově vyráběná verze byla označovaná jako verze D.  Další, vylepšená verze, se označovala jako A, i když se původně počítalo s označením E. Největším markantem této verze byla modernizovaná velitelská věžička. Tank byl také opatřen pozorovacím periskopovým systémem, sestávajícím ze 7 periskopů pro posádku, a lafetovaným kulometem pro radistu. Finálne verzí tanku Panther nesla označení písmenem G. U tohoto typu je nejmarkantnější změnou pancéřování kanónu, kdy se pancíř manžety prodloužil až ke korbě tanku. U dřívějších verzí byl totiž půlkulatý, a stávalo se, že při zásahu do spodní části se projektil odrazil a prolomil slabý pancíř stropu vany nad řidičem a radistou. Taktéž jsou na dobových fotografiích vidět celokovová kola, jenž se používala u tanku Königstiger – Královského Tigru. Asi nejhorší změnou byla zhoršená kvalita pancíře. Z důvodu nedostatku klíčových slitin se tak pancíř stával stále křehčím. Změny jsou patrné i ve výfukovém potrubí.

Velkou zajímavostí byla montáž infarčerveného noktovizoru – Infrarot-Nachsichtgerät –nazývaného Sperber, který se ve spolupráci s polopásovými transportéry Sdkfz.251/20 UHU – Sova používal v nočním boji s nepřátelskými tanky.  Ke konci války bylo vyrobeno několik kusů verze F, kde nejvýraznějším prvkem byla věž, nazývaná Schmalturm. Měla jinak konstruované, kuželovité pancéřování kanónu, a integrální stereoskopický dálkoměr.

Němečtí konstruktéři také vyvinuli velmi úspěšný těžký stíhač tanků Jagdpanther. Byla to odpověď na neúspěšný Ferdinand a  slabě pancéřovaný a pro osádku odkrytý Nashorn. Jagpanther byl vyzbrojen skvělým kanónem PAK 43 L/71 ráže 88 mm, který byl chráněn pancířem Saukopf – takzvanou prasečí hlavou. Tento stíhač tanků si hravě poradil s jakýmkoliv nepřátelským tankem na vzdálenost 2 km, a byl pro své skvělé pancéřování a mohutnou výzbroj posádkami velice oblíben. Do konce války se Němcům podařilo vyrobit pouhých 382 kusů.

Standardními tahači pro střední a těžké tanky byly 18-tunové polopásové tahače Famo F2 a F3. S nasazením tanků Tiger I a Panther však tyto tahače musely vyprošťovat v tandemu, přičemž i tak u nich docházelo k různým mechanickým poškozením. Bylo vyzkoušeno několik kusů konverze na bázi tanku Tiger I, avšak pro mechanické problémy se nakonec prosadila výroba  vyprošťovacího a opravárenského tanku Bergepanther z poškozených tanků Panther. Z tanku byla odstraněna věž, a  byl vytvořen otevřený prostor pro osádku. Dále byl podvozek opatřen hydraulickou lžící pro úpravu terénu nebo ukotvení vozu při vyprošťování tanku, a navijákem. Několik Bergepantherů bylo adaptováno na transportéry munice. Několik z vyrobených Bergepantherů bylo používáno i po válce v Československu, o čemž svědčí řídká fotodokumentace. Poslední z nich, svého času exponát vojenského muzea ve Kbelích, byl na sklonku 80. let bohužel ne úplně šťastně směněn za vyhořelý trup tanku Shermann.

BOJOVÉ NASAZENÍ:

Verze D hrála dominantní roli v bojích  roku 1943. Tato verze byla bojově použita v největší tankové bitvě u Kurska. První velké nasazení však skončilo oproti očekávání fiaskem. V této bitvě se poprvé střetla s tanky T34 ve dnech 6. -7. července 1943 u vesnic Čerkasskoje a Dubrovka. Urychlený vývoj a časová tíseň byly důvody fatálních poruch, kdy docházelo i k samovznícení palivového systému. Ofenzíva byla několikrát odložena právě kvůli co nejmasověšímu nasazení, a jak se později ukázalo, byla to pro Němce zásadní chyba. Během kurské ofenzívy bylo v boji zničeno pouhých 25 kusů Pantherů, avšak 100 tanků muselo být z důvodu zásadních poruch odvezeno zpět do továren na generální opravu. V roce 1943 bylo bojově nasazeno celkem 841 Pantherů, přičemž ke konci roku bylo ve výzbroji 217 kusů, z toho 80 akceschopných. 624 kusů bylo zničeno.

V srpnu 1943 byla zahájena sériová výroba Pantherů verze A. Tanky tohoto typu se v rámci bojového zařazení u 12. divize pancéřových granátníků SS „ Hitlerjugend“ a školní tankové divize Wehrmachtu „Panzer Lehr“ jako první v červnu 1944 utkaly se spojeneckými jednotkami během bojů v Normandii. Jen během června a července 1944 bylo na západní frontě nasazeno 484 tanků Panther. V rámci tabulkových počtů měla být vždy jedna rota v tankovém pluku vyzbrojena tanky Panther. Pouze sedm jednotek z deseti dokázalo plně naplnit předepsané počty, a to především u tankových jednotek Waffen SS. Panther dokázal spolehlivě zlikvidovat spojenecké tanky Shermann, Cromwell či Churchill na vzdálenost 1000 metrů. Krajina normandské boccage však neumožňovala plné využití obávaného 75 mm kanonu, a také spojenecká letecká nadvláda znemožnila efektivní nasazení tohoto tanku. I tak si však Panther u spojenců, stejně jako legendární Tiger, sjednal velký respekt.

Verze G, která měla věž svařovanou z ocelových plátů, boční pancéřový plát s rovnou spodní hranou a čelní průzor řidiče nahrazený periskopem bylo do konce války vyrobeno 3740 kusů. Jeho sériová výroba započala v březnu 1944, a před jejím zahájením se již podařilo odstranit původní konstrukční vady. Během poslední německé ofenzívy na západě – bitvě v Ardenách – tato verze v řadách 415 celkem nasazených Pantherů dominovala. Stejně jako v Normandii nebyl terén v Ardenách pro Panthery vhodný. Úzké cesty, náročné na spotřebu drahocenného benzínu, stejně jako lesnatý a hornatý terén, nevhodný pro využití výkonného kanónu, nedovolovaly využít přednosti tohoto tanku. Po zlepšení počasí nakonec útoky stíhacích bombardérů zvýšily ztráty typu na cca. 200 kusů. Velkou část zničily také samotné posádky, když jim došel benzín, tak jako tomu bylo u Kampfgruppe Peiper.

21. dubna 1945 nasadila Tanková skupina „Clausewitz“ 10 tanků Panther s infrazaměřovači „Sperber“ s podporou průzkumných vozidel Sdkfz. 234/1 Puma proti postavení amerických protitankových děl M2 76 mm AT u města Wesser nedaleko Labského kanálu. Útok začal ve dvě hodiny ráno za úplné tmy. Vedoucí tank v čele byl zasažen, avšak nadále naváděl další tanky k útoku. Během krátké chvíle se podařilo zlikvidovat 20 nepřátelských protitankových samohybných děl. Americké osádky děl a doprovodná pěchota ze svých postavení v panice utekly. Poté ještě německá jednotka zničila doprovodná vozidla a nákladní auta. Americké postavení bylo totálně zlikvidováno.

Závěr:

I přesto, že je tank Panther označován jako nejlepší střední tank druhé světové války, jeho bojové použití provázelo mnoho technických potíží a konstrukčních chyb. Německá Panzerwaffe neměla nikdy těchto tanků dostatek, a nemohla tak konkurovat masovému nasazení T-34 nebo Shermannů. S blížícím se koncem války se kvalita materiálů i posádek snižovala, což vedlo k vyřazení mnoha tanků z boje a jejich k jejich neefektivnímu využití. I tak je však tank Panther velkým fenoménem 2. světové války.

Takticko-technická data:

Osádka: 5 mužů (velitel, střelec, nabíječ, radista, řidič)

Bojová hmotnost: 44,8 tun

Max. rychlost: terén – 30km/h, silnice 55km/h

Dojezd: 70-130 km

Motor: dvanáctiválcový, zážehový Maybach HL 230 P30

Výzbroj: kanón KwK L/70 ráže 75 mm, dva kulomety MG-34

Munice: protipancéřový náboj PzGr. 39/42, tříštivý SpGr. 42

Pancíř: 100 mm maska kanonu, 45 mm bok věže, 80 mm čelo korby, 40 mm bok korby