SI VIS PACEM PARA BELLUM!

Granátníci, ženisté či tankisté nebyli jediní, kdo drželi své pozice během těžkých obranných bojů v Polsku na konci roku 1944. Baterie protiletadlového dělostřelectva 5. pancéřové divize SS Wiking úspěšně zadržela sovětský útok u města Modlin.

Dne 19. října 1944 obdržel SS Hauptsturmführer Heinrich Grabner, velitel protiletadlového oddílu divize Wiking, zprávu z velitelství divize. SS Standartenführer Karl Urlich v ní psal: „Okamžitě obsaďte velmi důležitou obranou pozici na předměstí města Karlino, u hlavní silnice vedoucí do Modlinu. Vytvořte bojovou skupinu z pěti děl ráže 8,8cm, tří protiletadlových kanónů ráže 2 cm a tří kanónů ráže 3,7 cm. Váš úkol je zablokovat jakýkoliv nepřátelský průnik. Během tmy vytvořte dobře zamaskovanou obrannou linii!“

Se svým pobočníkem pak procházel za svitu měsíčního světla zaujatou obrannou linii. Byli spokojeni. I těžká děla ráže 88 byla velmi rychle umístěna a zamaskována do určených pozic. Jejich heslem vždy bylo: „Funguj rychle!“

Nadcházející den začal vražednou dělostřeleckou palbou Ivanů. Několik hodin byli příslušníci protiletadlového oddílu pod těžkou palbou ruských děl a raketometů Kaťuša. Městečko Karlino se změnilo v ohnivé inferno, a ani jeden dům nezůstal nepoškozen. Pro dobrovolníky SS to byl jasný signál, aby se připravili na sovětský tankový útok.

Na horizontu se rozvinulo do útoku přibližně 35 sovětských tanků. Hlavní sílou tohoto obrněného oddílu byly tanky T-34/85, které byly obklopeny zastaralými a lehčími T-34/76 model 1941. Za nimi se přesouvala pěchota, která přijela na vozech, tažených koňmi. Nepřátelé se velmi pomalu přesouvali a rozvíjeli do útočné formace. Byli vzdáleni asi jeden kilometr od obranných pozic „Wikingů“. Sovětské pásy bořily vše, co jim stálo v cestě.

Později v noci vyprávěl Haupsturmführer Grabner svému veliteli: „Naše jediná šance spočívala v tom, nechat nepřítele přiblížit se na co nejmenší vzdálenost. Ideálně 300 metrů. Poté zahájit koncentrovanou palbu ze všech zbraní s co největším devastujícím účinkem.“ Protiletadloví dělostřelci zůstávali klidní, navzdory blížícím se ocelovým monstrům. Leželi bez hnutí, a jejich nervy byly napnuty jako tětiva. 500 metrů…400 metrů…300 metrů…PAL!

Pět kanónů ráže 88 a tucet dalších protiletadlových děl spustilo na nepřátelské stroje vražednou palbu. Paky ráže 3,7 cm trhaly svými tříštivými granáty bolševickou pěchotu na kusy. Nepřátelské tanky se marně snažily najít skvěle maskované pozice děl v ranním, oslňujícím svitu slunce. Fontány výbuchů s létajícími střepinami šrapnelů vyvolaly v nepřátelské pěchotě chaos. Sem tam dopadly střely útočníků poblíž děl, ale jejich osádky okamžitě útočící tank rozstřílely a zlikvidovaly.

Rodák ze Sudet Alois Schnaubelt velel právě jednomu z děl ráže 88. Vystaven nepřátelské palbě, nechal sovětské tanky k jeho dělu přiblížit. Poté dal rozkaz k palbě. Dokonce zlikvidoval nebezpečně se blížící tank na vzdálenost ne větší než 80 metrů. Při nervy drásajícím souboji tank zasáhl, a ten začal hořet. Avšak zásahem nepřátelského projektilu se u jeho děla zasekl závěr. Bojoval však dál. Ze skryté pozice korigoval a cílil palbu ostatních děl. Organizoval zásobování municí a bez oddechu pobízel ostatní germánské dobrovolníky v boji.

Po prvním útoku zůstalo na bojišti 15 vraků tanků T-34 a T-41. Schnaubelt zlikvidoval devět z nich během 25 minut. Za tento čin obdržel dne 16. listopadu 1944 Rytířský kříž.

Krátce před 14 hodinou mohl Hstuf. Grabner konstatovat úspěšné zastavení nepřátelských útoků. Avšak ne nadlouho. V dýmu po předchozím boji se nepřátelská pěchota znovu zformovala a zaútočila na již odhalená postavení protiletadlových děl. Kampfgruppe Grabner byla opět vystavena strašlivé dělostřelecké palbě, díky níž se sovětským pěšáků podařilo zachytit před obrannou linií.

SS Oberscharführer Schmalz s několika lehkými flaky ráže 20 cm soustředil palbu na zachycenou nepřátelskou pěchotu, která tvrdě opětovala palbu. I přes své zranění v palbě nepolevil a zadržoval veškeré snahy Ivanů při jejich útocích na hlavní obrannou linii až do setmění.

Pod příkrovem tmy, po úspěšném, 24 hodin trvajícím obranném boji, se protiletadloví dělostřelci na 12tunových tahačích se zapřaženými děly stáhli ze svých postavení směrem ke zbytku divize. Standartenführer Ulrich nemohl uvěřit svým očím, když je spatřil: „Cože? Vy stále žijete? Fronta se posunula pod masivními útoky nepřítele o 8 km dál. Vůbec nechápu, jak jste to mohli přežít?!“

Na konci října 1944 tak skončila třetí fáze bitvy o Varšavu. Početné sovětské pěší jednotky s podporou tanků, děl a letadel prolomily německou obrannou linii. Divize Wiking tento útok se ztrátami přežila a nadále v obranných bojích u města Modlin pokračovala až do konce roku 1944.

Alois Schnaubelt

Narodil se 16. 01. 1921 ve Wachtelu – Skřípově, v Československu, jako syn stavitele pecí. Pracoval v zemědělství. V září 1940 se přihlásil ke Zbraním SS a byl vycvičen jako protiletadlový dělostřelec. Od prosince 1940 byl jako příslušník 3./SS-Flak-Abt. 5 zařazen k divizi Wiking. V roce 1941 prožil svůj první bojový křest na východní frontě v úseku u Umaně, později u Rostova a v zákopech u řeky Mius. V lednu 1942, po stálém nasazení proti nepřátelskému letectvu, pěchotě, tanků a bunkrům, kdy byl postupně 3x lehce zraněn, obdržel Železný kříž II. třídy a odznak za pěchotní útok. Po ofenzivě a ústupu z Kavkazu 1943 se podílel na bitvách u Stalina a u Kaněva. Osvědčil se jako velitel 88mm děla u Čerkassy a Kovelu, a jako Unterscharführer obdržel v září 1944 Železný kříž I. třídy. Na polské frontě v těžkých bojích proti útočící sovětské pěchotě a tankům v říjnu 1944 udržel pozice při všech útocích protivníka, docílil devíti zničení tanků a odražení útočící pěchoty. Za tyto činy byl 16. 11. 1944 dekorován Rytířským křížem. Na maďarské frontě bojoval v hodnosti Oberscharführera. Byl velitelem flakového družstva při ofenzivě u Balatonu a při průlomu kotle u Stuhlweissenburgu. Následoval ústup bojem do Rakouska, a po ztrátě všech důstojníků jednotky převzal velení nad zbytky protiletadlového oddílu. Schnaubelt se dostal do britského a amerického zajetí a byl propuštěn v únoru 1948. V civilním životě pracoval 12 let jako předák horníků a poté do jako 1979 jako úředník u spediční firmy.