Jdi na obsah Jdi na menu
 


5 životních příběhů odstřelovačů v 2.světové válce

4. 1. 2016
Příběhy odstřelovačů jsou velice zajímavé,  neboť se jednalo o elitní vojáky,  jenž dokázali svou přesnou muškou a ledovým klidem, zlikvidovat spousty nepřátel.  Jejich boj byl však pro ně samotné krutý, neboť se museli mnohdy dívat do očí své oběti. Pro mnohé z nich se stali noční můrou.  Odstřelovače, které vám představím jsou jen obyčejný lidé, kterým byl dán do vínku střelecký um a měli velké štěstí, že se jim podařilo válku i přes svou strašlivost přežít.  Jejich hrdinství je však nepopiratelné,  i přes „zákeřný“ styl boje,  jenž jim byl často vyčítán ze strany klasických vojáků.

I.

Simo Häyhä - 505 mrtvých

fin.jpg

Když se ptají novináři finského odstřelovače, zda zabil více sobů než Rusů,zahledí se do prázdna a po chvilce odpoví: „Když potřebujete lovit pro maso, nemusíte tolik zabíjet.“ Simo Häyhä je podle vojenských statistik nejúspěšnějším odstřelovačem všech dob. Na svém kontě má zřejmě přes 800 příslušníků Rudé armády. Ty zabil během několika měsíců.Vyslouží si tím přiléhavou přezdívku Bílá smrt.

Simo Häyhä se narodil v malé vesničce Rautjärvi na rusko – finském pomezí. Od malička je vychováván jako lovec a zálesák. Na svůj první lov vyrazí s otcem v sedmi letech a už od devíti střílí jeleny a soby, jako by se nechumelilo. V roce 1925 je povolán do finské armády,kde je přiřazen k elitní jednotce odstřelovačů.Po ukončení vojenského výcviku odchází v hodnosti desátníka zpět do civilu,ale je automaticky přiřazen k národní gardě,což je jakási finská domobrana.Ta má v případě ohrožení země bránit její hraniční oblasti,dokud nedorazí hlavní ozbrojené složky.Simo si žije svůj život lovce a zálesáka a ti,kteří ho znají,o něm tvrdí,že je dobrosrdečný a obětavý muž,který by neublížil ani mouše. To už se, ale má brzy změnit.

Ve čtvrtek 30. listopadu 1939 totiž Sovětský svaz bez vyhlášení války napadne Finsko a narazí na Mannerheimovu linii. To je systém opevnění budovaný ve 20.a 30. letech napříč Karelskou šíjí, aby přehradilo nejsnadnější přístupovou cestu v případě útoku Sovětského svazu.Ve Finsku probíhá mobilizace záložních jednotek a Simo Häyhä je přiřazen k 12.pěší divizi plukovníka Stevensona, která má za úkol bránit postupu Rudé armády v okolí řeky Kollaa. Začíná sovětsko – finský konflikt,který vstoupí do historie jako zimní válka. Simo jako odstřelovač operuje naprosto samostatně a má jediný úkol – způsobit nepříteli co největší ztráty.Přes den se teploty pohybují kolem -20°Celsia a v noci klesají až k – 40°.Počasí,že by psa nevyhnal, ale pro zkušeného zálesáka to není nic neobvyklého.Pohybuje se s přehledem ve známém terénu na lyžích,v bílé kombinéze a hledá si nejvhodnější palpost,kde vyčkává na nepřítele.Čeká v mrazu několik hodin a nechá se zasněžit tak,aby ze sněhového příkrovu čouhala jen hlaveň jeho pušky Mosin – Nagant M28.

Konečně zaslechne ruštinu a z vánice vystupuje jednotka rudoarmějců. Simo zamíří na vojáka,který jde jako poslední a vystřelí.Třesk… a voják padá k zemi.Sověti netuší,odkud výstřel vyšel.Zalehnou a čekají,po hodině jsou už promrzlí a rozhodnou,že budou pokračovat v cestě.Další rána a hned další.Jsou už tři mrtví.Nakonec ze 30členné jednotky dorazí na určené místo jen 12 vystrašených vojáků. Bílá smrt řádila poprvé a Simo si může připsat na konto prvních 18 úlovků.

Simo Häyhä za méně než 100 dní zabije přes 800 sovětských vojáků. Z toho je potvrzeno 505.Sověti zkoušejí všechno možné,aby se ho zbavili.Kromě odstřelovačů,kteří mají jako jediný úkol zabít Bílou smrt,se ho snaží zlikvidovat i dělostřelectvo.Až 6.března 1940 si ho nejde sovětská tříštivá kulka, která zasáhne jeho čelist a  odstřelí mu půlku obličeje.Simo upadá do kómatu,z něhož se probere 13.března.Tedy v den,kdy je vyhlášeno příměří a ukončení bojů.Krátce nato je povýšen z desátníka na podporučíka.

II.

Ljudmila Pavličenková  - 309 mrtvých

pavlicenkova.jpg

 

Mezi trojici nejúspěšnějších odstřelovačů v historii se zařadila i Ukrajinka Ljudmila Michajlovna Pavličenková ( 1916 – 1974 ),která je zároveň i ženou s největším počtem zneškodněných cílů. Během 2.světové války se jí podaří zabít 309 Německých vojáků a pro sovětskou propagandu je pravou matkou pluku.Ljudmila,která se  narodí v Bílé Cerekvi,se ve 14 letech s rodiči přestěhuje do Kyjeva,kde se zapisuje do komsomolského kroužku střelectví a pilně cvičí střelbu do terče.Fascinuje jí historie a hlavně ukrajinská kozácká tradice.V roce 1937 obhajuje na Kyjevské univerzitě svou diplomovou práci o kozáckém vůdce Bogdanu Znoviji Michajloviči Chmelnickém.

V červnu 1941 napadnou Němci Sovětský svaz a Pavličenková se už tlačí ve frontě u náborové kanceláře v Kyjevě mezi prvními dobrovolníky,kteří žádají o přidělení k pěchotě. Pro sovětskou armádu zdecimovanou stalinskými čistkami je dobrá každá ruka. Pětadvacetiletá Ljudmila narukuje k 25. pěší divizi. Je zařazena do výcviku odstřelovačů a stává se jednou z 2 000 žen,které slouží v Rudé armádě na této pozici.První dva německé vojáky zasáhne Ljudmila v bojích u Beljajevky. Při bojích o Oděsu, které trvají dva a půl měsíce,vyčistí prostor od 187 Němců a začíná se rodit legenda o ženském odstřelovači. Po dobytí Oděsy je stažena k obraně Sevastopolu na Krymském poloostrově. Tady bojuje osm měsíců a podle statistik jižního frontu sovětské armády její konto vzroste na 257 německých vojáků. Do konce války má celkem 309 zlikvidovaných cílů, přičemž 39 z nich jsou elitní němečtí odstřelovači.V červnu 1942 ji ale zasáhne nepřátelský minomet a Pavličenková, která je už v hodnosti poručíka, je stažena do vnitrozemí. Pro sovětskou propagandu je příliš cenná.

Po uzdravení je Pavličenková vyslána do Kanady a Spojených států na propagační turné. Je prvním občanem Sovětského svazu, kterého přijme americký prezident F. D. Roosevelt v Bílém domě. Po svém návratu do Sovětského svazu se chce vrátit na frontu, ale politikové jí to zakazují. Místo bitevního pole Pavličenkové nabídnou práci instruktorky ve škole pro odstřelovače, kde zůstává až do konce války. V roce 1943 jí je udělena Zlatá hvězda Hrdiny Sovětského svazu a její portrét se objeví i na sovětské poštovní známce.

III.

Vasilij Zajcev - 242 mrtvých

zajcev.jpg

Jeden z nejznámějších odstřelovačů  2.světové války sovětský snajpr 1047.střeleckého pluku,284.střelecké divize,62.armády Stalingradského frontu Vasilij Grigorjevič Zajcev ( 1915 – 1991 ).Vasilij prožije dětství v pohoří Ural,kde je zdatným a vášnivým lovcem.Už od roku 1936 je členem Vojenské námořní flotily a v době vypuknutí 2.světové války slouží jako úředník.Je náčelníkem finančního oddělení u sovětského Tichomořského loďstva.Když si ale přečítá zprávy o brutalitě německých agresorů,něco se v něm zlomí a sám se dobrovolně přihlásí do první linie k obraně Stalingradu. Vzhledem k jeho lovecké praxi je zařazen ke střelcům. Za první měsíc se mu podaří dostat 32 německých vojáků.Za to dostává Vyznamenání za odvahu a je pověřen řízením školy pro odstřelovače,kterou improvizovaně vede v tovární hale Metiz.

Pověstný je jeho souboj s esem německých odstřelovačů, jehož Zajcev ve svých Zápiscích odstřelovače nazývá Herr Konig… Zajcev se za ním plíží nejméně týden a stále nemůže zjistit jeho pozici. Až náhodou, kdy Zajcevovi v krytu sklouzne rukavice a Konig vystřelí, pomůže sovětskému odstřelovači odhalit jeho blízkost. Zajcevův partner Nikolaj Kulikov pak zvedne svou helmu na klacku z krytu a vzápětí je v ní díra po Konigově zásahu. To už, ale Zajcev vysleduje polohu svého nepřítele a jediným výstřelem ho zabije. Pak jde k mrtvole a vezme si jeho pušku s teleskopickým hledím.

Příběh je to hezký, ale chybějí k němu důkazy. V německých  záznamech  není na seznamu odstřelovačů žádné jméno Konig ani König a vypadá to,že si to celé Zajcev s vydatnou pomocí sovětských mediálních mágů vymyslel.

Ať je to s tajemným německým esem jakkoliv, jisté je, že Zajcev v bojích o Stalingrad zneškodní mezi říjnem 1942 a lednem 1943 celkem 242 ověřených cílů, především důstojníků Wehrmachtu, přičemž 11 z toho jsou němečtí odstřelovači.  Zajcev má pravděpodobně na svém kontě daleko více zabitých nepřátel, ale neověřené zásahy, které by mohl potvrdit nějaký svědek, se do statistik nezapočítávají.

IV.

Marie Ljalková–Lastovecká – počet neznámý

marie.jpg

 

"Polehali jsme za palby na zem. Nemohla jsem se zvednout, fufajka se mi nasákla vodou a přimrzla k řece," vzpomíná na bitvu u Sokolova za druhé světové války naše první snajperka Marie Ljalková - Lastovecká.

Při palbě kolem sebe slyšela nářek zraněných vojáků. Na promočenou uniformu zapomněla. I když byla vycvičenou zdravotnicí, nemohla spolubojovníkům nijak pomoci.

"Byla jsem jako přibitá k ledu. Kus ode mě museli být Němci, protože jsem slyšela 'Feuer!'. Pak mi o přilbu začaly břinkat projektily," popisuje téměř devadesátiletá Lastovecká, která převzala od prezidenta Řád bílého lva.

Na počátku války se Lastovecká přihlásila jako dobrovolnice k československé vojenské jednotce. Měla být zdravotnicí, její nadřízení si však všimli střeleckých schopností a přeřadili ji do kurzu pro odstřelovače. Po bitvě u Sokolova byla povýšena na poddůstojnici, stala se instruktorkou střelby a absolvovala boje při osvobozování Kyjeva. Roku 1944 byla vážně zraněna, dodnes jí v hlavě zůstal kus střepiny. V roce 1953 odešla, i z politických důvodů, do invalidního důchodu.

1.března 1942 mastoupila v Buzuluku u náhradní roty. 1čs.samostatného polního praporu v SSSR a poté, co absolvovala zdravotnický kutz a základní vojenský výcvik, byla zařazena do kurzu pro odstřelovače. Byla první československou ženou, která se jako odstřelovačka zúčastnila bitvy u Sokolova a poté od podzimi 1943 do jara 1944 i osvobozovacích bojů na Ukrajině. S více než třiceti úspěšnými zásahy se v létě 1944 vrátila do zdravotnického kurzu, aby byla následně zařazena jako vedoucí zdravotnice 1.tankového praporu čs.samostatné tankové brigády v SSSR. S ním pak prošla karpatsko-dukelskou operaci a zúčastnila se bojů o Moravskou bránu v okolí Holešova.

Po skončení 2.světové války sloužila ve Slezsku jako vedoucí lékařka 2.zankového praporu 1.tankové brigády a od 1.října 1945 pracovala jako ambulantní sestra na brigádní ošetřovně. Později absolvovala vojenskou zdravotnickou školu a 1.března 1947 byla přijata v hodnosti důstojníka z povolání do armády. Poté mnoho let pracovala ve vojenských nemocnicích v Praze a Olomouci. Později žila v Brně.

V armádě dosáhla hodnosti nadporučíka a po roce 1990 byla povýšena na plukovníka ve výslužbě. Za svou odvahu ve válce byla vyznamenána například Československým válečným křížem 1939 a Řádem rudé hvězdy. Dne 28.října 2010 byla vyznamenána České republiky Václavem Klausem a obdržela Řád bílého lva.

V.

 

 

 

 

Mathias Hetzenauer – 345 mrtvých

mathias.jpg

Odstřelovač Wehrmachtu, narozen 23.12.1924 v Brixen im Thale v tyrolském Rakousku sloužil jako horský myslivec v 3. Horské divizi na východní frontě v Rusku, kde zlikvidoval ověřených 345 nepřátel. Zajímavostí je, že mu byl potvrzen zásah na 1100 metrů!

Později vyznamenaný držitel Rytířského kříže Železného kříže absolvoval výcvik mezi 27.březnem a 16.červnem 1944. Za svojí odstřelovačskou kariéru používal opakovací pušku Mauser 98k s optikou a samonabíjecí G43 s optikou ZF4. 6. Listopadu se ho pokoušeli sověti zlikvidovat intenzivní dělostřeleckou palbou, z níž utrpěl psychické trauma a zranění hlavy, za což byl o 3 dny později dekorován Odznakem za zranění.

Později byl přiřazen k Seppovi Allerbergrovi, kdy bok po boku zlikvidovali stovky nepřátel.

Za mimořádné úspěchy a odvahu, kdy musel likvidovat nepřátelské vojáky často pod dělostřeleckou palbou, útoky pěchoty či elitních sovětských odstřelovačů,  byl v hodnosti Gefreiter – svobodník, vyznamenán Rytířským křížem dne 14.dubna 1945 generálem a velitelem divize Generalleutnant  Paulem Klattem. Vyznamenání potvrdili i General der Gebirgstruppe Karl von Le Suire a General der Panzertruppe Walter Nehring.

Hetzenauer byl zajat sověty v následujícím měsíci a v zajetí strávil 5 let. Svou odbornost odstřelovače samozřejmě záměrně zamlčel, aby ho ihned nepopravili jako válečného zločince.

Tento elitní odstřelovač zemřel po nemoci dne 3. Října 2004